14. 11. 2024 – 2. 3. 2025.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze – historická budova.
Výstava vychází z obsáhlého výzkumu, jež vyvrcholil reprezentativní expozicí Paolo Venini a jeho dílna kurátora Marina Baroviera na ostrově San Giorgio Maggiore v Benátkách na přelomu let 2016 a 2017. V upravené podobě a s vkladem české kurátorky Sylvy Petrové ji nyní uvádíme v Praze. Itálie platí bezesporu za sklářskou velmoc. Je na čase, aby česká veřejnost dostala příležitost důkladněji poznat její soudobou sklářskou výrobu a design. Expozice představuje stovku předmětů zapůjčených ze soukromých sbírek.
Ústřední postavou prezentace benátského skla mezi lety 1934–1959 je osobnost Paola Veniniho, zakladatele a uměleckého šéfa muránské firmy Venini a designéra děl, která jeho dílna s úspěchem vyráběla a prodávala v Evropě i zámoří. Kromě Veniniho prací výstava představuje též tvorbu vybraných designérů, s nimiž Venini spolupracoval. Jedná se o umělce Tobiu Scarpu, Charlese Lina Tissota, Gio Pontiho, Riccarda Licatu či Kena Scotta.
Unikátní výstava benátského skla vznikla ve spolupráci s významnou mezinárodní institucí Le Stanze del Vetro se sídlem v Benátkách, která se věnuje kulturním projektům, workshopům, seminářům a výstavám, jež vznikají na základě výzkumu moderního a současného uměleckého sklářství.
Paolo Venini (1895–1959), rodák z lombardského města Cusano Milanino (součást Milána), je považován za zásadní osobnost světového uměleckého skla 20. století. Vystudoval práva, ale po první světové válce se usadil na ostrově Murano a začal se věnovat sklu. Nejprve založil v roce 1921 úspěšnou firmu Vetri Soffiati Muranesi, roku 1925 pak otevřel spolu se sochařem Napoleonem Martinuzzim a inženýrem Francescem Zecchinim novou dílnu nazvanou V.S.M. Venini & C. Osvícený Paolo Venini byl schopen rozpoznat jak umělecké dobové trendy, tak aktuální potřeby mezinárodního trhu. Vytvořil s podporou technického oddělení své firmy několik nových sérií děl užitné i neužitné povahy, a rozšířil tak její slavnou produkci. Navázal také plodnou spolupráci s řadou dalších osobností: během 30. a 40. let s architekty Tomasem Buzzim a Carlem Scarpou, po druhé světové válce pak s designérem Fulviem Bianconim i mnoha dalšími umělci z mezinárodní sféry.
